Příběh z Bestiáře

Byla krásná noc. Mraky chvílemi halily měsíc a dodávaly tmě šedavý nádech, země šeptala a ve vzduchu byla cítit vůně lidských příběhů.

Vítr cuchal Danielovy prošedivělé vlasy a hrál si s jeho pláštěm. Daniel klidně stál před kamennou zdí a užasle se díval na kovanou vstupní bránu. A bylo ticho, jen řetěz párkrát zacinkal. Mříž nebyla zavřená, proto po chvíli udělal krok a vstoupil. Kráčel pomalu a tiše míjel náhrobky, jež tu všude rostly jako jarní osení. Danielova tvář byla svraštělá, zčásti životem, zčásti právě tímto okamžikem. Jeho modré oči ze zvyku pátraly ve stínech. Hřbitov byl velký a šedý, jen na jednom místě zářilo světélko.

Lucerna plála a u ní stál postarší muž. Jakmile Daniela spatřil, zvedl lucernu a s nenuceným úsměvem se zeptal: „Mohu nějak pomoci?“

Daniel nic neříkal, dokud se kolem nerozhlédl – opět ze zvyku. Lopata, krumpáč a jáma, nic víc.

„Vy jste správce hřbitova?“ otázal se nakonec. „Tady mi všichni říkají hrobník,“ mžoural na něj skrz světlo muž.

„Jen jsem se tu chtěl porozhlédnout.“

„Takoví sem chodí často. Pojď, tady už jsem hotov,“ usmál se hrobník a vyrazil napříč hřbitovem.

„Mám to tu rád,“ potěšil sám sebe hrobník po chvíli chůze.

„Mohu se zeptat, jak dlouho tu jste? Víte o tomhle místě hodně?“ ptal se Daniel s jistou úctou, přestože byl od pohledu starší a světaznalejší.

„Jsem tu dost dlouho na to, abych znal každý kout. Jak říkám, mám to tu rád. Kdybys chtěl vidět něco určitého, řekni, zavedu tě tam.“ Daniel nic neříkal, a tak hrobník pokračoval. „Je tu spousta věcí k vidění, ačkoliv lidé to tu nemají v lásce. Ale nepřijdeš mi jako oni. Jedno ti povím: lidé neumějí ocenit krásu hřbitova. Pravda, leží tu mrtví. Ale to jsou jen těla zakopaná v zemi – nic krásného, dle mě, čisté řemeslo. Každý z těch mrtvých má ale u sebe něco vzácného. Je to jeho vlastní příběh.“

Daniel se údivem ještě více zamračil.

„Vážně. Na malých hřbitovech to není ono. Příběhů je málo a jsou si strašně podobné. Ale tady, tady to mám rád, protože sem pohřbívají kdekoho. Vypadáš, žes hodně zažil, ale tady kolem je daleko víc zvláštních příběhů, než si možná dovedeš představit. Někdy mám pocit, že bych dal cokoliv za to, žít některý z nich, byť všechny končí právě tady.“

Daniel jej poslouchal a rozhlížel se po hřbitově. Přemýšlel nad hrobníkovými příběhy a zvědavost jej nutila pátrat po náhrobcích. Opravdu se v něm probudila touha vědět, kdo byli lidé, jimž ty hroby patří.

„A vy znáte všechny příběhy pohřbených?“ neodpustil si otázku.

„Úplně všechny ne,“ přiznal se hrobník, „ale většinu ano. Předpokládám, že máš zájem slyšet o někom určitém.“

„Popravdě, ani ne, ale můžete mi povyprávět nějaký z těch zajímavějších.“

„Určitě. Ti, co za mnou chodí, chtějí znát vždy jen jeden nebo dva příběhy, a ještě si vybírají ty nejnudnější...“

Hrobník se zastavil u velkého náhrobku, položil nářadí a prohlásil: „Tady to mám vůbec nejradši, je odsud nádherný výhled na celý hřbitov.“ Bez okolků si sedl na kamenný hrob a pokynul: „Jen se rozhlédni...“

Měl pravdu. Dole stály zástupy hrobů a každý z nich skrýval své tajemství.

Dnes byla krásná noc, byla cítit vůní příběhů.

Seschlá podzimní tráva zašuměla a opět vysvitl měsíc. Náhrobní kámen chladil. Daniel těžce polkl a přitáhl si plášť blíže k tělu. Hrobník se uvelebil a po chvíli ticha se nadechl k vyprávění.

„Každý z těch, co tu leží, žil svůj vlastní příběh, to je jasné. Ale nejkrásnější na lidských příbězích je, jak krásně se spolu proplétají a kříží. Postavy do našich příběhů vstupují, chvíli sdílejí naši cestu a zase vystupují. Rád hledám spojitosti mezi těmi příběhy. Podívám se odsud a hned vidím, jak se některé z nich navzájem potkávají.“

„Vím,“ souhlasil Daniel, který moc dobře znal houšť vazeb v duševním světě a chápal, že stejně tak mohou být propojeny příběhy.

„Vidíš tam ten hrob se sporým křížem?“ ukázal. „Pod ním je pochováno tělo Marion. Zvláštní dívka. Neměla lehký život. Než jej vzala pevně do hrsti, jen se jím protloukala. Ale ani potom nežila o moc lépe. Nejdříve lovila odměny, později lidi. Takový život obvykle netrvá dlouho – dýka, jed, na tom nesejde, konec je stejný. Podobných jsem pohřbil spoustu.“

Daniel se poprvé za večer náznakem usmál.

„Její život se však změnil, když potkala Klorena. Leží ob hrob vedle ní. I jeho příběh je zajímavý, zvláště proto, že se jednoho dne ti dva rozešli. Co by tehdy dali, kdyby se mohli jako přátelé opět sejít. A teď, podívej se na ně, tak blízko, a přece tak daleko.“

Danielovy oči přeběhly po obou hrobech a hledaly, čeho se chytit. Nuzný hrob Marion byl bezesporu zvláštní, ale nevěděl čím. Nakonec se Danielovi povedlo projít po nitkách zaprášených vazeb a najít společný uzel. Hrobník nelhal, ti dva se vážně znali.

„Zdá se mi, že v tom příběhu někdo chybí,“ zamračil se Daniel, když narazil na vazbu, po které se nedokázal dostat na její konec.

„Máš pravdu,“ usmál se hrobník. Vůbec se nepodivil nad tím, co Daniel řekl, ale oči mu zazářily. Byl rád, že našel spřízněnou duši.

„Kloren s Marion putovali, ale byl s nimi ještě jeden, malý chlapec, říkali mu Kaj...“ osvětlil hrobník.

„A ten leží kde?“

„Kdo ví...“

„Je mi líto té staré vrby, byla svého času jistě moudrá, když všem naslouchala,“ politoval Kaj strom v dohledu.

„Třeba se nám jí povede vrátit život,“ utěšil ho Kloren po chvíli mlčení. Byla noc a silueta smuteční vrby vypadala vskutku děsivě. O to hrůznější byla, když se její kmen pohnul, sklonil se a tenké větve se spustil až k nim. Lovcův tesák se zaleskl a byl připraven na nejhorší. V tu chvíli však Klorena omotal pahýl bez listí a v sevření si jej zvedl. Kloren pohlédl do smutných očí živé vrby a zděsil se rozevřené tlamy.

Při Klorenových slovech: „Chytej, Kaji!“ už letělo čarovné semínko vzduchem. Kajova dlaň sevřela ten svrasklý plod a on jako sby ožil. Ze skořápky vyrazil klíček, ale to už Kaj přiběhl ke kmeni a ve výskoku vhodil semínko do rozevřeného chřtánu. Záhy vrbu obrostla popínavá rostlina, strom se kroutil a šlehal větvemi. Kloren dopadl na zem ve chvíli, kdy vrba znehybněla a zřítila se. Na jejím mrtvém kmeni vyšlehl nový zelený výhonek.

Kloren, Marion a Kaj vtrhli do stodoly. Tam, ve stínu na jednom trámu, balancovalo malé děvčátko. Po tvářičkách mu tekly slzy. Hned jak je uvidělo, nadechlo se ke křiku. Než však vydalo jedinou hlásku, přízračná nit jí sešila ústa.

„Hezký večer, vítám vás na vašem vystoupení,“ ozvalo se zprava se zachřestěním rolniček. Na hromadě dřeva tam seděl v barevných hadrech kašpar. Jeho tváři dominoval mezi špičatým nosem a ostrou bradou široký zubatý úsměv a špice jeho čepice mu zakrývaly oči.

„Pust to děvče!“ zařval Kloren, ale děvčátko se jen zakymácelo.

„Pustím, ale nejdřív pro mě vystoupíte,“ zašklebil se. „Namalujete se, ty budeš chodit po rukách, ta holka bude zpívat a ten malej do toho bude chrochtat jako prase. To bude paráda, tak do toho.“ Jakoby odnikud spadla hromada barevných dřívek. „No, bude to? Nebojte, bude legrace.“

„Na to ti kašlu!“ kopl do země Kloren. Děvčátko se nehezky zapotácelo. Po chvíli hrozivého ticha se ozvalo Kajovo ostýchavé zachrochtání. Přitom vzal malovátka a začal po sobě čmárat. Marion ze sebe vydala několik tónů obohacených strachem. Kloren po rukách nikdy nechodil, spadl při prvním pokusu. Kaj to viděl a nuceně se usmál na děvčátko vysoko nad nimi. Jak to dítě vidělo, usmálo se taky. Kloren spadl podruhé a to už na tvářích všech byly vidět střípky radosti. Chvíli tam kejklovali za směšného Marionina zpěvu a nálada se rychle zlepšovala. Kloren to však brzy utnul.

„Tak jsme se nasmáli. Slíbils, že pustíš to děvče,“ dovolil si nasadit vážný tón.

Tělo dívky zavrávoralo a ona tiše sklouzla z trámu. Cítila jen své vyděšené oči, jak hledí na blížící se zem, jež byla tím posledním, co kdy viděly. Zem samotnou necítila, jako už potom nikdy nic.

Čas najednou stál, stejně jako myšlenky a zvířený prach ve vzduchu.

„Hm, lhal jsem,“ prořízl ticho kašparův posměšek.

Les byl – jako vždy – jiný než všechny předešlé. Se soumrakem zešedly hnědé kmeny, zčernaly mechem potažené kameny. Vzduch byl naplněn podivným tichem a těžko se v něm dýchalo. Tři postavy se s vervou prodíraly houštím, aby co nejdříve došly do nejbližší vsi. Šli potmě, Kloren odmítal upozorňovat na sebe pochodní a sám viděl v noci dobře.

Klenba stromů nad nimi se stále více zavírala, křoví mizelo a vlhka přibývalo. Lesem se rozlila mlha. Šedý třpytící se závoj jim zakryl cestu. Přestože mlha padla nevídaně rychle, Kloren se nezastavil, naopak přidal do kroku. Marion jej stále sledovala, ale Kaj brzy začal zaostávat.

Mlha zhoustla a Marion jako by z dálky uslyšela vlastní dech a ozvěnu svých kroků. Pak zvuky z lesa začaly hrát podivnou smutnou hudbu.

„Co to je, Klorene?“

„Jak to mám vědět?“ štěkl na ni a začal se bát. Bál se vždy, když nevěděl.

Mračno zakrylo poslední strom – teď tu stáli sami. Dýchali, srdce jim tloukla, vyměňovali si tázavé pohledy. Mlha se zavlnila, rozestoupila se a odhalila postavu. Byla průsvitná, stvořena jen z vodních par. Než stačila Marion něco říct, zformovala se jí u hlavy tvář. Pak zezadu přišel mlžný muž, za ním jiný a mlha se točila. Vířila s nimi a se všemi neviditelnými stromy kolem. Hlava se jim motala a oči přecházely.

Kloren chtěl zařvat, ale spatřil svého syna. Podíval se mu do očí – vtáhly ho hluboko, až do duše. Spatřil oltář a stvůru, pak propast, v níž její tělo neleželo. Uviděl, jak o svého syna znovu přichází. Harpyje se vrátila, a on už nestačil udělat nic. Ano, věděl, že měl jednat dřív, že měl hledat a zabít tu bestii. Jak je to nyní jednoduché. Pohlédl opět na synovu bílou tvář, a dříve než se celá postava rozplynula, uviděl jedinou slzu.

Do nastalého melodického ticha noci se ozval Klorenův výkřik. Odvrátil hlavu, aby na vše zapomněl. Za ním však stála jeho žena, kterou nemohl zachránit. I tu si bestie vzala a i za smrt své ženy se vinil.

„Nechtěl jsem přežít! Slyšíš, nechtěl! Proč sis radši nevzal mě? Proč?“ křičel v mámení a trhaně se rozhlížel a hledal.

Marion stála nehybně, ústa otevřená, oči vytřeštěné. Viděla mrtvého. Viděla sebe, jak bere jeho plášť. Čím hlouběji se do ní zavrtávala ta vzpomínka, tím povrchnější byl její dech. Celá roztřesená strhla svůj plášť, jako by byl prašivý, a odhodila jej daleko.

Couvala od mlžné mrtvoly. Po dvou krocích zády na něco narazila a bála se dál pohnout. Pak uviděla bílou dýku, jak se jí bezbolestně zarývá do hrdla. Němě se nadechla. Nic se jí nestalo, jen skrz ni propadla zabitá mlžná postava. Otočila se a v hrůze spatřila svou vlastní vražednou tvář. Dotkla se své líce tam, kam dopadla krev poslední oběti. Viděla na svých prstech rudou, kterou už dávno smyla. Její oběť z mlhy už se naštěstí nehýbala, jen se klidně nechala rozfoukat vánkem.

„Tys ho zabila!“ vytrhl ji ze vzpomínek Kloren. „Chladnokrevně jsi ho zabila, ty mrcho!“

„Ale…“ procedila skrze tekoucí slzy.

„Nenávidím tě, nikdy si neodpustím, že jsem ti pomáhal!“ odplivl si Kloren a mlha se za ním zavřela. Marion pro slzy neviděla, šla slepě do nicoty. Kromě kořenů a větví jí největší překážkou byly její vzpomínky. Zažila toho až bolestně mnoho.

A Kaj – k tomu přišel jeho otčím. Kaj cítil provinění. Neměl odcházet, měl poslechnout jako každý jiný chlapec. Uslyšel svůj pronikavý hlas: „Nenávidím tě, nech mě jít!“ Ta slova jím projela jako blesk a nedala mu zapomenout. Pak zavřel oči a polkl.

Když opět otevřel víčka, uviděl sám sebe. Uviděl, jak se sklání k ohnivému koni, jak nespoutaná síla v něm daruje život. Vyčítal si, že ji neovládne, vyčítal si svou neschopnost a vyčítal si svou zbabělost pochopit, jaká moc v něm dřímá. Pak viděl chvíle, které se mohou stát. Viděl smrt a viděl zachráněné životy. Stál před ním dospělý muž s černými vlasy, pán svého těla, pán své síly, takový, jakým Kaj může být. Malý Kaj posmutněl, že nezačal dřív poznávat sebe místo světa kolem. Byl příliš chytrý na malého chlapce, o to byly jeho výčitky silnější a nepřemožitelnější.

Když obraz v záchvěvech vánku zmizel, rozhlédl se Kaj po lese a s hlavou skloněnou se vydal neznámo kam.

Dlouho všichni bloudili lesem i vzpomínkami, než mlha odešla, pak se všichni, jakoby náhodou, sešli na rozcestí.

Kajovy dětské ruce mrzly. Skála klouzala a tělo chlapce se třáslo. Zatínal zuby a šplhal. Záblesk slunce, led a strach. Kaj padal. Vítr mu česal vlasy, hroty skal se blížily. Rozezněla se ozvěna hlasu dravce a obrovský pařát chytil Kaje za límec. Chlapec ztuhl.

Kloren popadl kuši, nenáviděl létající stvůry, a vystřelil. Bílý orel zavřískl a zřítil se do závěje.

Když Kaj roztál a probral se, byl už dravec mrtvý.

„Vraťte mi to, to je mé,“ uslyšeli jemný dívčí hlásek.

„Ta kniha je tvá?“ otočil se Kloren udiveně na malé děvčátko. Byl proti ní obrovský, a přesto i jemu připadal svazek v kožených deskách těžký. Marion se s nezájmem dívala jinam, Kaj se postavil Klorenovi po bok.

„Neberte mi to, to je mé,“ podívalo se děvče smutně, „prosím.“ V šedi večerních mraků nebylo vidět víc než nuzný pláštík a nazlátlé vlasy. Z ušpiněné dětské tváře byla cítit zvláštní nevinnost.

Kloren položil knihu opět na kamenný podstavec a zeptal se: „Kdopak jsi?“

Děvče neodpovědělo, zato potichu řeklo: „Je dobře, že jsi mi ji vrátil. Je to Sudba. Víš, kniha, kde začínají a končí všechny příběhy. Víš, kdybys mi tu knihu vzal, už nikdy by nic neplynulo jako dřív. Jsi rozumný, děkuji ti za to.“ Všem třem ta slova vyrazila dech. Vlastně ani ne tak ta slova, jako ústa, která je vyřkla. Mrholilo.

„Jak to myslíš, všechny příběhy?“ neudržel Kaj svou otázku.

„Ano, i ty vaše,“ usmálo se děvče. „Jsem ráda, že jsi mi Sudbu vrátil. Už dlouho jsem nic nemalovala. Kdybys chtěl, mohla bych pro jednou malovat i tvůj příběh. Vlastně, mohla bych malovat pro vás všechny. Udělá mi to radost. Přejte si něco.“ Rozpršelo se.

Kloren se poškrábal na bradě, posteskl si nad vzpomínkami. Dívka se jemně usmála a lehkým krůčkem vystoupala až k podstavci. Byla bosa. Snad za to mohl déšť, snad nálada celé té chvíle, ale Klorenovi zvlhla víčka. Podíval se na dítě a vzpomněl si na svého syna. Přišlo mu teď všechno tak líto.

Děvčátko sáhlo pod pláštík a postavilo na kamenný stolec několik barevných lahviček. Pak vytáhlo z rukávu štětec a otevřelo knihu. Barvy maleb zazářily a všem se zdálo, že z listů vychází třpytivé světlo. Děvče chvíli listovalo a pak se usmálo na Klorena.

„Podívej. Na tuto chvíli si pamatuješ, že?“ ukázala dívenka na barevnou stránku. Jediný Kloren v té malbě poznal rysy harpyje a poznal pocity, které tehdy cítil. Zatnul zuby.

„Vím, co tě trápí. Budeš-li si to přát, budu malovat. Mohu ti pomoci.“

Ani se nepodíval na Kaje s Marion a povzdechl si: „Máš pravdu, chtěl bych být zase s nimi. Se svou ženou a synem, mít se zase z čeho radovat.“ Jeho posledním slovům skoro nebylo rozumět, jak potichu mluvil.

Dívenka se usmála, ale než stačila cokoliv říct, zeptal se znovu Kaj. Celou dobu zde cítil podivné kouzlo a na rozdíl od ostatních začínal děvčátku věřit.

„Směl bych si taky něco přát?“

„Ano.“

„Toužím po tom ovládnout svou vnitřní sílu. Bojím se, že někomu ublížím, a přál bych si jiným pomáhat. Vím, že to dokážu, ale asi ne sám… Mohla bys mi pomoci?“

Odpovědí mu byl tichý úsměv svlažený kapkami deště. Potom se děvče tázavě podívalo na Marion.

„Budu dnes malovat, mohu malovat i pro tebe. Budeš-li chtít.“

Marion váhala. Kdyby se jí zeptali, řekla by, že nevěří. V koutku duše ale věřila. Přála si být jiná. Chtěla být jiná než její tři sestry, jiná než její matka. Snad se jí to dařilo, když se vydala na cesty, ale stále byla znechucena tím, jak se podobala druhým. Chtěla být osobností, kterou si každý zapamatuje, ale v životě se jí to moc nedařilo. A teď jí to vše bylo líto víc než kdy jindy.

Z dívčích rtů se vydralo zašeptání: „Neboj, vím, co tě trápí. Ráda maluji, ráda si hraji s příběhy. Tvůj příběh je zajímavý, ráda ti pomohu. Stačí jen chtít a uvěřit.“

Marion se podívala do země a sotva znatelně kývla.

Dívenka se stále smála, byla milá. Namočila štětec, zalistovala velkou knihou a barvy na papíře se rozehrály. Malovala lehce a čistě. Inkoust tančil s duhou a světlo z listů ještě zesílilo. Mezi skalami bylo slyšet podivnou konejšivou hudbu, která uklidňovala. Teď už všichni tři malé dívce věřili.

Barvy se slévaly v obrazy, spojovaly se v příběhy osudu. Pršelo a kapky deště se vpíjely do stránek a čas od času zjemnily ostré obrysy. Tak malovala dívka osud těch tří. Až přišel čas, Marion se změnila a Kaj dospěl. A Kloren, ten ulehčil své duši a sešel se se svou rodinou, zůstal navždy šťasten.

Té noci se ti tři rozešli. Už se nesetkali.

Bylo to poprvé, co Kloren opravdu zabloudil. Šedivý a tichý les na něj padal ze všech stran a všude kolem byl nechutně stejný. Pochodeň dávno vyhasla a rozdělávat další mu přišlo zbytečné. Zaposlouchal se do ticha. To zaniklo se sovím zahoukáním: „Nevidíš, zabloudíš.“ Trhl sebou. „Nevidíš, zabloudíš,“ houkala sova stále tišeji a tišeji.

„Co mi chceš?“ zašeptal. „Ty víš kde jsem?“

„Nevidíš, zabloudíš,“ vytratilo se zahoukání do noci. „Neprozřéš, zahynéš,“ ozvalo se mu za zády. Prudce se otočil. Sova seděla na větvi nad třemi cestami, jež se tu zničehonic objevily. „Neprozřéš, zahynéš,“ opakovalo se houkání stále dokola. Kloren přišel na křižovatku a vydal se zlatou střední cestou.

„Rozhodnéš, propadnéš,“ zesílil hlas sovy. Kloren se na ni podíval a ona mu to zopakovala: „Rozhodnéš, propadnéš.“

„Fajn, počkám tu do rána,“ mrkl na ni Kloren a lehl si na cestu.

Nohy se bořily do bažiny, trouchnivé kmeny bránily v cestě. Tu, jakoby zničehonic, vyběhla z šera malá holka. Párkrát klopýtla, pak přeběhla po kmeni a přeskočila vývrat. Za ním však nebyla pevná zem a ona se zapištěním zahučela do bahna.

Kloren se za ní rozběhl, Kaj jen překvapeně stál. Bez zaváhání se Kloren natáhl přes pahýl stromu a uchopil z bahna trčící ruku. Zabral, aby dívku vytáhl. Do předloktí se mu zaryly nehty, holka vycenila zuby, v očích se jí zablesklo.

Kloren skákal po skalistých schodech nahoru. Přestože potmě špatně viděl, nehodlal se zastavit, dětský křik mu bubnoval na spánky a hnal jej kupředu. Jednou rukou se vytáhl přes převis a z něj se svezl na plošinu. Po několika dalších stupních stanul takřka bez dechu na vrcholu. Pod uschlým stromem na přírodním oltáři řvalo nemluvně a nad ním se hladově vznášela ptačí stvůra.

„Vzala‘s mi ženu, ale syna nedostaneš!“ přehlušil Kloren lačné skřeky. Vrhací sekera pročísla vzduch, a když se zastavila, ozvalo se odporné hlasité zavřeštění. Rána srazila příšeru ze srázu a skřeky po chvíli utichly. Kloren vzal svého synka do náruče a vydal se domů… Ráno se vrátil, v propasti však už žádné tělo nenašel.

Byla noc a Marion seděla na střeše a čekala. Když v domě přes ulici uslyšela tlumený výkřik, ani to s ní nepohnulo. O dva nádechy později se otevřely dveře a na cestu vyšla příšera s lesknoucími se srpovitými pařáty. Netvor se prohnul a protáhl. Z chlupů se staly bohaté šaty, drápy se změnily v prsty a tlama v pohlednou tvář.

Teď už jí neunikne. Odměna za Chameleóna je její!

Marion tiše našlapovala a plížila se tmou. Sledovala každý krok strážce, jehož těžké boty rozeznívaly celou chrámovou loď. Jediné světlo vydávala lucerna nad oltářem, a jak se v ní chvěl plamen, přebíhaly po zdech zlověstné stíny. Nebála se jich, proč taky?

Klapání bot ustalo – strážce zastavil. Marion se s nadpřirozenou lehkostí přikradla až k němu, vytasila stínovou dýku a zarazila ji do kamenné podlahy. Strážce ztuhl.

Když jemně vytáhla ostří z jeho stínu, chvíli ještě stál a pak se zřítil k zemi.

Jak už to v příběhu bývá, úlohy postav jednou končí. Marion zemřela. Její život ve stínech se jí stal osudným. Nevěřila v posmrtný svět, i když spíš se jej bála. Každá z jejích obětí by ji znovu potkala, což jí její vycvičené svědomí nedovolilo si připustit. Ale smrt přišla brzy, jako vždy. Marion se setkala s těmi všemi, jichž se bála. Avšak ve chvíli, kdy jí bylo nejhůř, přišel za ní hvězdný poutník. Provedl její duši oblohou a dovolil jí pohlédnout dolů mezi lidi. Byla to krásná noc, vzácná a poučná. Pak ji její průvodce vrátil zpět na zem.

Úloha každé postavy v příběhu jednou končí. Nebo nekončí?

Kaj se zaposlouchal do podivného hřmění v dálce. Tu zaplál obzor rudou září a slunce zakryl černý mrak. Hřmění se změnilo v řev, jenž mu pronikal až do morku kostí. Z toho, co se z hořícího lesa vzneslo, mu přestalo tlouct srdce. Jeho nohy se úlekem podlomily a Kaj padl na záda. Když se jej dotkl temný stín, prudce vydechl…

Kaj polekaně couvl před ohromným hadem, jenž se ovíjel kolem větve a upíral na chlapce své velké oči. Kaj se odevzdaně díval do nich a s každým okamžikem tohoto pohledu jej jímala větší a větší únava. Chtělo se mu spát, ale on stále své oči nedovedl odtrhnout. Had jej mezitím obmotal od hlavy k patě. Jeho něžné smyčky příjemně hřály. Pak plaz rozevřel čelisti a stiskl.

Kaj se probudil do noční můry. Leknutí otevřelo bránu jeho moci. Nevědomky se jeho tělo rozpustilo v páru, a když za chvíli zase ztěžklo daleko od hada, neubránil se Kaj opožděnému vyděšenému výkřiku.

„Ne, ne, neeee…“ zakřičel a čas se zastavil. Kaj ležel přitisknutý na zemi a nemohl vyděšením zavřít oči. Vražedné bestie visely kolem něj ve vzduchu. Právě na něj skákaly, a kdyby dopadly…

Bylo ticho, jen z dálky zněla ozvěna Kajova srdce. Vstal. Oči mu ulpěly na drápech, pak na zubech. Byly hrozivé. Procházel alejí těl a zrychloval. Běžel, utíkal od toho pryč a všechno mu došlo. Konečně pochopil, že ta kouzla dělá on sám, a přísahal sám sobě, že se je naučí ovládat. Ještě přidal a doufal, že se čas nerozběhne dřív, než bude dostatečně daleko.

Kaj dával pozor na každý svůj krok, a přesto se stále bořil do bahna. Někde zapadl po kotníky, jinde po kolena. Pro jistotu se chytal větví porostlých lišejníkem, které mu, přestože klouzaly, dávaly alespoň nějakou oporu. Pro mlhu neviděl dál než na několik kroků před sebe. Jeho skromné šaty už byly dlouho celé promočené a pod nimi měl husí kůži. Vyčítal sám sobě cestu, kterou zvolil; teď už s tím však nemohl nic udělat.

Mlha houstla a těžkla, po chvíli už skoro neviděl. Z ničeho nic mu začaly slzet oči a pálit ho v krku. Třel si prsty víčka, když vtom zaslechl zvuk, který jako by nepatřil do podmáčeného lesa. Chvíli ještě poslouchal, ale pak se raději ukryl za blízkým vývratem.

Už si byl jistý, cítil kouř. Zvuky čvachtajícího bahna se pomalu blížily a po chvíli jeho uši zaznamenaly i čísi dech. Vykoukl zpod kořenů, aby se podíval. Mlha smíšená s dýmem zářila tlumeným oranžovým světlem. Ze středu tohoto svitu se belhal kůň. Na jeho skloněné šíji tančily nevelké plameny, a jak se brodil bahnem, od kopyt se syčením stoupala bílá pára. Těžce dával nohu před nohu, každý krok mu očividně působil bolest. V jednu chvíli jej už opustila touha jít dál, a tak za bouřícího oblaku kouře padl na rozbahněnou zem. Kaj zaváhal, ale pak se k němu rozběhl. Nebyl od něj dál než na dosah ruky. Cítil, jak z hřebcovy kůže sálá příjemné teplo a jak odevzdaně oddychuje. Plamének v jeho lesknoucích se smutných očích už pomalu vyhasínal a ohnivá hříva se měnila v kouř.

Klekl si vedle ubohého zvířete a stále z něj nespustil oči. Pak natáhl ruku a letmo pohladil hřebci nozdry. Prsty pocítil horkost, nicméně ne nepříjemnou. Hřebec zafrkal. Kaje pohltila lítost, v koutku oka mu uvízla malá slza; v tu chvíli si nepřál víc, než tomu koni pomoci. Kajovy ruce začaly jemně brnět a hřát. Po nehtu mu přeběhla jiskra a na hřbetu ruky vyšlehl plamen. Kaj se sám polekal, ale jeho ruce sálaly dál. Oheň se rozšířil a seškvařil mu chlupy až po loket. Přes veškeré plápolání necítil žádnou bolest. Plameny pomalu rostly, stejně jako Kajův dobrotivý úsměv. Hřebec zastříhal ušima a zvolna položil hlavu Kajovi do dlaní. Žíznivě hltal plameny a nemohl se jich nasytit.

Kaj zůstal dlouho u ohnivého hřebce, napojil jej a nakrmil ohněm svého těla a znovu něm v probudil již skoro ztracený život…

Leknutím otevřel ospalé oči a hmátl po pevné zemi. Jeho zrak bloudil ve tmě a hledal příčinu náhlého probuzení. Lesem prosvítalo měsíční světlo, přesto však nemohl Kaj prohlédnout tmavé stíny všude kolem. Třásl se chladem a od úst mu šla pára. Ani několik vrstev režné látky nebylo pro jeho křehké tělo dost v tomto předzimním čase. Přetáhl si hrubou šálu přes promrzlou bradu a zhluboka se nadechl.

Trhlo s ním zaržání koní. Rychle vstal a dal se na útěk. Doufal, že ho tu otčímovi chlapi nenajdou; našli, byli jistě už blízko. Nehodlal se vrátit zpět, i kdyby jej to mělo stát všechno, co kdy měl.

Onuce na jeho nohou šustily spadaným listím a dusaly seschlý mech. Míjel kmeny stromů, přeskakoval kamení a dral se křovím. Nedbal na cestu, prostě utíkal.

Běžel už dlouho, tak se zastavil, aby poslouchal. Kromě svého rychlého dechu neslyšel nic; les byl tichý. Těkal očima po všech zákoutích a záhybech tmy a snažil se sám sebe přesvědčit, že je v bezpečí.

Všiml si, jak se na jednom kameni v trošce vody ulpělé v sametových řasách zaleskl paprsek z hvězd. Přistoupil blíž, ale tu se v záblesku kapka vznesla do vzduchu.

Trhl sebou a zamrkal. V slaboučké namodralé záři se před ním vznášelo mihotavé světélko. Napřáhl k němu ruku a malá hvězdička se s lehkostí vánku snesla do jeho chvějící se dlaně. Dlouho tam však nepostála, kmitala kolem prstů a hladila příjemným teplem při každém, třeba jen letmém, dotyku. Najednou vyskočila, zatančila a odletěla zpět ke kameni.

Úplně zapomněl na chlad, na ržání koní, na otčímovy nohsledy. Stál bez hnutí omámený tímto malým zázrakem. Z rosy, jež byla prosvícena stříbřitými jiskřičkami, vzlétaly, jedna po druhé, další hvězdičky. Rojily se spolu v nočním tanci, radostně poletovaly kolem něj, pletly se mu do vlasů, objímaly jeho ruce a zasypávaly jej třpytem z hvězd. Některé vířily suché listí. Lístky, kolem nichž hvězdičky létaly, se začaly vznášet a třepotat se ve vzduchu. Tři z nich pak přinesly nádhernou, snad letos poslední, květinu a usadily ji v Kajových černých vlasech.

V nočním tanci se přibližovaly k sobě stále více, až se téměř dotýkaly. Jejich kmitání zrychlilo a lehoučká záře sálala z nich do tmy, jako by se všude kolem chtěla rozestřít. Jako kapky vody se hvězdičky slévaly dohromady a splývaly v jakémsi živoucím tvaru.

Z té krásy se Kajovi tajil dech. Hvězdičky pluly pospolu kolem něj a stále jich přibývalo. Vytvářely obrazce, jež mu připomínaly mnoho věcí, které ve svém životě spatřil. Viděl zářivé stromy, průhledné květiny a úchvatné tiché ptáky, ale také tvary, jež neznal. Pak se obraz změnil v něj samého. Stříbřité světlo se stalo vodní hladinou a opakovalo každý jeho, třeba jen letmý, pohyb.

Zlehka natáhl ruku ve snaze dotknout se své tváře v obraze z hvězd. Vídával se tolikrát, ale dnes, dnes to bylo jiné. Ještě nikdy si nebyl tak blízký. Jako by kamenem vodu zčeřil, roztříštila se záře před ním. A světélka – rozprchla se na všechny strany. Jejich paprsky však nedaly spočinout jeho očím. Střepy zrcadla se v jednom rytmu míhaly mezi stromy a odlétaly pryč.

Neváhal ani chvíli. Pomalým krokem je následoval hlouběji do lesa. Zahleděn klopýtal přes nástrahy, jež mu bdělý hvozd chystal pod nohy. Hvězdičky mu nedopřály oddychu, skrývaly se a vylétaly ze svých úkrytů; mizely a opět se zjevovaly. Naposledy klopýtl a pak se zastavil. Všechna světélka mu zmizela z dohledu.

Les se rozestoupil v mýtinu. Uprostřed ní plápolal oheň a osvětloval kmeny okolních stromů. U ohně seděl ramenatý muž a velkým nožem odřezával kusy pečeného masa. Dřevo zapraskalo a z plamenů vylétl roj jisker. Muž zvedl hlavu a podíval se Kajovým směrem. Chvíli na sebe oba hleděli.

„Máš hlad?“ protrhl ticho mužův přátelský hlas.

Déšť padal na cestu, na tělo nedýchajícího chlapce. Z dálky s větrem utichl hluk boje. Pak vzduchem proplula křídla a ozvalo se praskání větví. Bosé nohy se dotkly země, perutě se zatřásly a únavou padl anděl na kolena. Kapky omývaly prameny krve ze zašedlých křídel, jež se nyní máčely v bahně. Anděl se sklonil k chlapci, přitiskl rty na jeho čelo, zaplakal a zavřel oči – navždy.

Déšť padal na cestu, na tělo dýchajícího chlapce.

„Bojíte se smrti?“

„Na mě si zubatá nepřijde. A i kdyby, nebojím se jí. Pro hrobníka přede mnou si taky přišla, a nic nenadělal. Podivné bylo, že mu někdo stáhl kůži z obličeje, toho už bych se i bál. Když už mám přijít do hrobu, tak v celku. A navíc, já už jednou na druhé straně byl.“

„Já se smrti bojím,“ pošeptal Daniel dešti.

„Mohu se zeptat?“ byl Daniel zdvořilý, ale nečekal na souhlas. „Za svůj život jsem viděl mnoho a potkal jsem kdekoho. Zajímalo by mě, jestli jsou tu pohřbeni jen lidé.“

„Nařízení je takové, že na společných městských hřbitovech mohou být pochováni jen lidé. Ale přiznávám, že jsem toto pravidlo několikrát porušil. Mnohdy nosiči ani nevědí, koho na márách mají. Oni nepoznají, kdo v zemi leží, a já myslím, že by nějaké nařízení nemělo zakazovat právo na poslední spočinutí na společném hřbitově. A já mám navíc hrstku zase jiných příběhů. Pojď, ukážu ti jeden hrob,“ usmál se hrobník, seskočil z kamenné desky do podzimního listí a vyrazil.

„Jednou mi sem přinesli muže. Nebyl starý, ale vlasy měl jako sníh; nic u sebe neměl. Pohřbil jsem ho jako každého, ale ten muž byl šlechtic Wilhelm von Drachenburg. Teda říkalo se, že je to on. Wilhelm z obrazů mu nebyl nijak podobný. Wilhelm utekl ze svého panství už jako mladík, kvůli poměrům doma. Na tomto příběhu je ale zvláštní, že to byl jiný chlap v mládí a jiný u pohřbu, a přesto to byl jeden člověk. Všechno to vlastně začalo daleko dříve... Co se tváříš?“

„Jen... přijde mi zvláštní, jak přeskakujete,“ odpověděl Daniel.

„Pche, pohádky začínají na začátku. U lidských příběhů je jedno, kde začneš. Říkám ti vždycky jen ty nejzajímavější kousky. Kde jsem to... Ah, všechno to začalo daleko dříve. Wilhelmův otec v sobě nesl velmi silnou a vzácnou krev. Wilhelm jediný ji zdědil.“

„Ale Wilhelm je člověk, ne?“

„Ne tak úplně. Zmínil jsem se, že když jsem ho pohřbíval, proměnil se v bílého medvěda – mrtvého?“ zeptal se hrobník řečnicky a hned pokračoval. „Právě krev hrála v jeho příběhu velkou roli. On ji obětoval, pro vyšší účely. Hm, zvláštní to věc a bláhovost, ale budiž. Vzdal se svého těla, krve svého otce, aby zachránil životy. Rozhlédni se – mělo to smysl?“

Pootočil hlavou, pohledem sklouzl z hrobu na Daniela a zpět. Oči v hrobníkově jinak nehybné tváři jako by lehce hrály ironií.

„No...“ měřil Daniel hřbitov.

„Na tom nesejde. Obětoval tělo a dostal jiné – už nebylo lidské. A přesto tu leží a jeho příběh sem patří.“ Na chvíli se odmlčel. Zastavil.

„Tak tady spí Drachenburgský šlechtic,“ ukázal hrobník na malý u zdi zastrčený pomníček.

Daniel zkoumal tři kameny tvořící náhrobek. Uvědomoval si, že nakonec nebyl nikdo, kdo by Wilhelmovi zaplatil pořádný hrob. Daniel se ve svém stáří vůbec málo smál a tohle mu vážně přišlo líto. Naklonil se blíž, aby klekl a uctil mrtvého. A mezi těmi třemi kameny rostla sněženka.

„Teď jsem si vzpomněl, že na tom příběhu je ještě jedna záhada. Wilhelm velmi dlouho hledal svého přítele z mládí – otcova chráněnce Richarda Curshetta. Byl to jeho velký sen, jej znovu potkat. Nesplnil se – Wilhelm se nikdy nedozvěděl, co se s Richardem stalo, a já se přiznám, že také ten Richardův příběh úplně neznám. Tady zatím neleží,“ ukázal na hřbitov.

„Elf jako elf, já se o něj postarám,“ prohlásil Cedrik a vytáhl tesák.

„Počkej Cedriku, tenhle je nějakej jinej.“

„Špičatý uši má a čučí blbě, co bys po něm ještě chtěl?“

„Než zbarvíte vodu mou krví,… pomyslete na to, jaké hrůzy vám moře přinese. Voda ti zalije hrdlo dřív, než se naděješ,“ podíval se elf vážně na Cedrika.

„Hmm, nejspíš jsem se splet… Co ho takhle pověsit na stěžeň?“

Hladina byla klidná, vzduch nehybný a kolem tančily světlušky. Wilhelm stál rozkročen na voru a ukazovákem maloval do vzduchu tvar souhvězdí vodního hada. Za prstem měsíční rukavice se táhla zářivá stopa vznášejícího se obrazu. Když dokončil dílo, znak se rozprsknul a hladina se zachvěla. Z hlubiny vystoupily bubliny a vydechly do noci.

Cedrikovo oko po chvíli zahlédlo ve vodě odraz. Něco se otřelo o klády a rozčeřilo vodu. Pak se vor nárazem zakymácel, až Cedrik spadl do vody. Chlad mu sevřel srdce a nedopřál mu nádechu. Když pocítil bolest v noze, začal opravdu bojovat. Skopl druhou nohou tlamu, která ho držela a konečně se nadechl. Wilhelm celý zdřevěněl; viděl jen jak se z vody zvedla lesklá hlava a zakousla se jeho příteli zezadu do ramene.

Voda se nad Cedrikem zavřela a drsné hadí tělo jej sevřelo. Svalnatý námořník volnýma rukama chytil netvora za hlavu, a když mu promáčkl oči, plaz se pustil, ale jen aby se mohl opět zakousnout. V okamžiku, kdy mu had stiskl žebra, vydechl Cedrik poslední vzduch. Snažil se plavat nahoru, ale nemohl, vodní obluda jej táhla stále hlouběji. Cedrik se zmítal jako umírající zvíře, které nechce dát svůj život lacino. Svět kolem něj se zamlžil a roztál.

Pak se mu šťastným řízením osudu podařilo vrazit hadovi prsty do žaber. Sevřel mu krk a druhou rukou jej bil tak dlouho, dokud smyčky nepovolily. Když se vynořil, vychutnal si nejdráže vykoupený nádech svého života.

Wilhelm viděl ve snech svou slabost a strach. Pochopil, jakou moc má zima. Viděl v nočních můrách umírat zvířata, spatřil mrazem zabité lidi. Přesto se stále víc bál ohně a mráz jej přestával zábst. Dnešní sen nebyl tak ponurý jako ty předešlé.

Konečně měl průvodce. Postava jej vedla na bílý palouk a utrhla rostoucí ledový zvonek. Pak dlouho šli průsmykem až ke vchodu do chladného paláce. Před ním byl strážce. Mohutný bílý medvěd krotce přišel až k nim, přivoněl si k ledové květině a pustil postavu dovnitř. Dlouho tam pak Wilhelm stál sám před domem samotné paní Zimy.

Když se ráno Wilhelm probudil, věděl, kterým směrem sedát.

Našlapovali tiše a opatrně, aby slyšeli každý zvuk, co z tmavé chodby přicházel. Škrábání, cvakání, pískání a skřípění jim bylo blíž a blíž. Pochodeň létala ze strany na stranu, to jak strážný prohlížel každý kout a skalní záhyb. V jejím světle se od kamene odrážela spousta malých jiskřiček.

Na zemi se cosi mihlo, ozvalo se zapištění a záhy řev strážného. Tmavý sliz se sápal po pochodni, druhý spadl se stropu strážnému přímo na rameno. Wilhelm nezaváhal a ťal. Hnus se rozpadl ve dví, klíční kost zapraštěla, prsní sval povolil.

Wilhelm neměl rád davy a tady na nádvoří bylo na něj lidí až moc.

Jeho oči pořád kmitaly od člověka k člověku. A dnes jej jeho opatrnost varovala. Uviděl, jak se v cizím rukávu zaleskla dýka, jak pomalu vyklouzla a jak se ten muž kradl k němu. Než zareagoval, dýka proti němu vyrazila. Nestihl tasit, kryl se paží.

Zbraň jej minula a muž, co ji držel, pokračoval dál. Nešel po Wilhelmovi. Zakřičel a znovu bodl do prázdna. Pot z něj tekl a oči se upíraly na místo, kde nikdo nebyl. Wilhelm tasil a čekal, co bude. Muž zakřičel a bodl.

„Nedostanete mě, nikdy!“ křičel a třásl se. Lidé kolem něj udělali široký kruh, ale muž si jich nevšímal. Protínal prázdný vzduch, a kdyby ho cosi neviditelného nesrazilo na zem, nevěřili by mu. Muž vstal a bezradně bojoval. Wilhelm přiskočil a máchal mečem tam, kam se muž díval.

„Ne…, ne!“ upínal muž zrak stále do jednoho místa. V očích měl nelidský strach. Něco mu podrazilo kolena a ruce se mu v křeči zkroutily, jako by jej dva pochopové sevřeli. Nemohl se ani hnout a nikdo mu nemohl pomoci. Díval se stále na jedno místo – smrti do očí. Pak se jeho tělo uvolnilo a svezlo se mrtvé na dlažbu.

Nejdříve pocítil na jazyku pachuť vlastní krve, poté procitl. Ležel nahý v krví rozpouštěném sněhu, tělo jej bolelo a zešedlé oči jej neposlouchaly. Když se postavil, vítr mu vehnal do tváře dlouhé bílé vlasy. Mezi svaly na jeho rukou se táhly viditelné šlachy a jeho kůže se stala mrtvolně bledou. Byl jiný, a nemohl tomu uvěřit.

Jak paní Zima slíbila – po oběti jeho vlastního těla bude o Wilhelmovu duši dobře postaráno – darovala mu tělo bílého medvěda, jenž byl strážcem jejího paláce. To však Wilhelm nevěděl.

Každou noc přicházel vlk, aby odtáhl jednu ovci z lidského stáda. Ve Zvonech se západem slunce houstl strach a nedovolil vesničanům ani na chvíli usnout.

Dnes se každému zdálo, že měsíc září jasněji než obvykle. Všichni se bojácně tísnili mezi zdmi kostela ve víře, že je bůh Nithorn ochrání. Cedrik s Wilhelmem čekali připraveni na nejhorší. Když pod několika skoky zašustila střecha, bylo jisté, že si vlk našel správnou ohradu.

Zvon zaduněl a z kostelní věže se spustil černý lovec. Jeho pronikavý řev nepřehlušil ani jekot vystrašené kořisti, lidé se drali ven – vraty i okny. Jen někteří zůstali stát – ti, co jim nohy zdřevěněly, a Cedrik s Wilhelmem.

Vysoký vlk běžel jen po zadních a obratně přeskočil oltář. Z huby mu tekla pěna a oči měl zlostně přivřeny. Po dalším skoku jednou ranou odhodil Cedrika a roztrhl Wilhelmovu hruď.

Wilhelma ovládla zuřivost. Pocítil ve svých ústech opět chuť krve, útroby se mu sevřely. Tělo padlo v křečích na zem, aby se mohlo zvednout v podobě bílého medvěda. Cedrik nezaváhal, vrazil tesák vlkodlaku do zad. Dříve než jej stačil vyrvat, setkala se černá srst s bílou. Medvěd srazil soka k zemi a nezastavitelně rval maso, lámal kosti, dokud ze ztráty krve neomdlel.

Černá srst mrtvého zvířete začala mizet, zůstávala jen krev. Když se chlupy rozpadly docela, na podlaze kostela ležel Jan – mladý němý chlapec, který jim byl přes den průvodcem.

Richard se rozhlédl po lávové jeskyni a jeho ryšavé obočí se zachmuřilo. Bylo tu horko, zvláště v rudém inkvizitorském taláru. Pohlédl na podivnou holku, co stála kus před ním.

„Přišel jsem si pro ďábla, co svádí lidi na scestí. Kde ho skrýváš, čarodějko?“ zakřičel. Dívka mu bez hlesu pokynula, aby přišel blíž. Než však stačil vykročit, z podlahy se vyvalil dým. Kouř překvapivě nevyšplhal po dívčině těle, rozestoupil se kolem ní a odhalil siluetu tříhlavého, křídlatého monstra.

„Mě neobelstíš, stvůro,“ potáhl si rukavice a namaloval ochranné znamení.

„Bojuj s tím! Nenech se tím démonem porazit!“ křičel kněz, zatímco mu svěřenec umíral pod rukama.

„Tak dost!“ Dveře se rozletěly a v nich stál Richard. Šel rázným krokem a rudé inkvizitorské roucho vlálo. Všichni hleděli jako omámení. Richard přišel až k umírajícímu, násilím mu rozevřel víčka a nechápavě zakroutil hlavou.

„Klid, uklidni se, tohle nemá cenu… klid,“ řekl inkvizitor a položil dlaň na zpocené čelo. Prsty zatlačil a zatnul zuby. Chvíli trvalo, než démona uchopil, ale pak jej za šíleného jekotu vyrval umírajícímu z hlavy. Nehmotné abstraktní tělo se svíjelo a kvílelo. Pak jej Richard v pěsti rozdrtil.

„Odneste ho a dejte mu napít, třeba to přežije,“ potáhl si inkvizitor rukavici a odkráčel.

„Mohu ti od toho odpomoci,“ řekl Richard vážně s dávkou pochopení. A zkušeným okem měřil obtloustlého sedláka. Sedlák byl bílý jako stěna, po tvářích mu tekly slzy a z koutku se mu loupala zaschlá krev. Na rukou měl okovy, aby neublížil.

„Já nechtěl,“ litoval.

„Věřím ti, jsi v poutech ďábla. Vím, že za střízlivé mysli bys nezabil svou ženu, syna a čeledína,“ podíval se Richard na plačící trosku. „Právě proto ti chci pomoci.“

„Pomoc,“ podíval se na něj sám sebou vystrašený sedlák. Výraz ve tváři se mu najednou proměnil. „Žádnou pomoc. Mám konečně, co chci,“ zašklebil se zvráceně, napjal svaly a zasyčel. Tvář mu zrudla, oči zasvítily, klouby zaskřípaly. Pouta praskla a tlouštík bez stínu uprchl.

Richard stál důstojně v rudém taláru před popravčí hranicí a nebe se na něj mračilo. Mdlé světlo si hrálo s rubínem na pravém ukazováčku a v jeho odlescích byly dnes rukavice červenější než kdy jindy. Rusé vlasy vzdorovaly větru a tváře i brada plály ryšavým plnovousem. Levice ležela na hlavici hole v osobitém gestu, o jeho boty se třela kočka. Lidé kolem byli rozjaření, byli i smutní, ale hlavně byli chudí – na těle i na mysli.

Dav se rozestoupil, aby otevřel cestu smrti. Dva zahalení pochopové táhli blátem další oběť. Kdysi té dívce říkali Rozárka. To jméno jí však vzali v cele bezpočtem nadávek. Dívka sotva šla. Tížily ji řetězy, její břicho však mnohem víc. Lidé po ní plivali i pro ni plakali; chudí nejvíce. Její šaty toho mnoho zažily a dnes má skončit i jejich utrpení. Poslední šel uličkou popravčí – mistr kat, jenž neměl kuklu jako jeho pomocníci. Úděl kata je věčný a všem známý, kdo jednou dal se tou cestou, nikdy se nevrátí.

Přivlekli Rozárku až před Richarda. Inkvizitor zvedl pravici a pravil: „Tvé tělo není lidské, nýbrž pokřivené tvými jedovatými lektvary a zaříkáními. Tvá duše je znečištěna temnými myšlenkami. Spatřila jsi ďábla a on ušpinil tvé oči, mluvila jsi s ním a tvé vlasy zčernaly. A obcovala jsi s ním a neseš v sobě ďábelské dítě. Jsi nevěstka ďáblova a vražedkyně. Stvůra, která v tobě roste, nikdy nesmí spatřit světlo světa, jinak se všem povede zase zle. Dopustila ses strašného přečinu, od kterého ti v tomto životě nemohu odpomoci. Ale nabízím ti očistec. Tvé tělo i tvá duše budou omyty plameny a očištěny ohněm od všech tvých hříchů. Vím, že to dělám pro tvé dobro. Mistře kate, konej svou svatou povinnost!“

Kat lehce přikývl a vzal Rozárčin řetěz. Dívka vstala a poslušně šla za ním. Vyslechla už dost, proto všechen vzdor dávno vzdala. Kat nespěchal, pomalu vystoupil na hranici. Opřel dívku o kůl, ale ona se mu slabostí svezla k nohám. Sklonil se k ní, chytil ji prsty nešetrně za čelist a přinutil ji podívat se mu do očí. Rozárka se jich vždy děsila, znala ty oči z výslechů, když často s katem mluvila. Znal ji, věděl o ní všechno. Tolikrát v těch očích poznala útěchu a dnes ji ten pohled zklidnil jako neposlušného psa. Pak jen na malý okamžik sklouzl kat očima na její břicho. Znejistěla, protože kat byl vždy bez citu. Ten soucitný pohled k němu nepatřil.

Trhl s ní a připoutal jí ruce vysoko nad hlavu. Když scházel dolů, neohlížel se, protože to kat nikdy nedělal. Vzal pochodeň a obešel s ní hranici. Plameny ožily a začaly stoupat po vyschlém dřevě. Rozárčiny uslzené oči spatřily v davu černý háv, lebku, kosu – Smrt. Lidé ji neviděli, jen kat jí kývl na pozdrav.

Smrt tam byla a dívala se přímo na ni. Rozárčin svět se najednou rozhoupal. Zmizely mraky, nastala tma. Rozárka si prohlížela tváře lidí kolem hranice, necítila žhnoucí plameny, neštípal ji kouř. Viděla pocity těch lidí, prohlédla skrz jejich oči, aby viděla zlý svět, co je všude kolem. Pak pocítila horkost svého lůna. Nosila u srdce své dítě a dala by i svůj život, aby mohlo žít, ale ona už ani život neměla.

Pak Smrt lehce mávla kosou a nad hlavu každého se vznesla svíce. Ač nebyl z nejmladších, byla katova svíce dlouhá. Zato ta nad Richardovým pohrdavým úsměvem bojovala s posledním zbytkem knotu. Rozárka politovala jednoho mladíka, jemuž už dlouho nezbývalo. Popravdě, svíce všech lidí v davu jí přišly krátké. Ji také litovali, ale jen někteří.

Ucítila bolest a žár. Smrt sklonila hlavu a udělala krok, pak další – šla přímo k ní. Rozárčino srdce bušilo, dech bolel s přívaly kouře. Kroky Smrti jí duněly v hlavě, počítaly její čas. Smrt přišla až k hranici, svým černým suknem rozčísla oheň a stoupala po schodech nahoru k ní. Rozárka chtěla zavřít oči, ale nemohla, přála si, aby jí kouř vzal zrak, aby jí vlasy vlezly do očí. Nestalo se. Smrt stála u ní, třímala kosu a mlčela. Pak si shrnula kápi a hluboce se na Rozárku zadívala. Důlky bez očí vyčištěné krkavci vzaly Rozárce hlas. Věděla, že kdyby žluté zuby měly rty, chladně by se usmívaly. Rozárka se nemohla ani pohnout, proto čekala.

I sáhla Smrt svou kostěnou rukou do rukávu a vyňala svíci – skvostnou a bělostnou, dlouhou a silnou. Sklonila ji do ohně, až chytil její knot.

„Toto je svíce tvého dítěte a bude stát vedle té tvé,“ řekla Smrt a spustil se lijavec, jaký místní nepamatovali.

Procházeli se podzimním hřbitovem a mlčeli. Daniel se rozhlížel a snažil se vtisknout si celé místo do paměti. Šlo to těžko, nebyl tu takřka žádný řád. Náhrobní kameny stály v neúhledných řadách, které se stáčely, spojovaly a rozbíhaly. I chodníčky mezi hroby tvořily nepravidelnou síť. Daniel se zaměřil na jeden náhrobek a vydal se k němu.

„Čí je to hrob?“ ukázal na černý náhrobní kámen s vytesanou dračí hlavou.

„Je tu pochován Welt. Praví se, že byl zabiják draků,“ řekl hrobník zcela klidným hlasem.

„Drakobijec? Je těžké zabít draka, musel to být velký muž.“ „Vlastně – nikdy žádného draka nezabil,“ poškrábal se hrobník na bradě. „S draky bojoval, taky na to umřel, ale jak říkám, žádného nikdy nezabil.“

„Ale to lidé nevědí, že? Věří, že ty draky zabíjel,“ začínal chápat Daniel. Draka v životě viděl jen jednou a věděl, že i přes astrální sféry je cesta k drakům složitá.

„Tak. Vlastně, dnes už ani tomu lidé nevěří, je to dávno a jeho sláva se vytrácí. Jen jednou za rok k tomuhle hrobu přijde Weltův přítel, který nezapomněl. Ten už draka zabil, ale jen jednoho. Poslední roky se hodně zajímá o mé příběhy, asi zmoudřel.“ Hrobník se podíval vedle sebe na kus volné země. „Až přijde jeho čas, pohřbím jej tady vedle Welta.“

Vrah držel vyděšeného Welta pod krkem a šklebil se na něj. Měl křivý nos a ve tváři hrozivou jizvu po zvířecích zubech. Měsíční paprsek proběhl širokou ulicí, osvítil prázdné domy a zaleskl se na napřažené čepeli. V tu chvíli Welt vzdal svůj život.

Zařinčel řetěz a tesáky se zasekly vrahovi do zdvihnuté paže. Zvíře zavrčelo, trhlo a vyrvalo kus masa. Pak jej řetěz strhl zpět. Po chvíli ticha odhalil stín postavy v dlouhém plášti. Muž chytil vraha pod krkem a pěstí jej zabil.

„D… díky, zachránils mě.“

„Šel jsem po něm už dlouho,“ stáhl si muž klobouk do čela, hodil si mrtvolu na rameno, mlaskl na zvíře a odešel. Zablýsklo se a zahřmělo.

„Tak si to shrnem: Nejdřív blizard, praskající led a propast. Když k tomu přidám i vyhládlého medvěda, můj hladový břich a lavinu, musím říct, že to nás teda ta bílá liščí kožka přijde proklatě draho,“ zabrblal si Hergot pod vousy, když mu Welt vázal zlomenou ruku do dlahy.

„Ha, há!“ zajásal Hergot a skočil do vody, až se všude kolem rozstříkla. Welt se jen ušklíbl a pozoroval svého přítele, jak si vyhrnuje rukávy.

„Já mám na zlato čuch,“ zašmátral trpaslík pod vodou, zrovna tam, co se leskl zlatý valoun. Jaké bylo jeho překvapení, když mu zmizel pod rukama. Welt zareagoval dřív, než se Hergot stačil vyděsit. Jeho dýka zasvištěla vzduchem a přirazila útočícího ještěra ke stěně.

„U všech rohatých, vywerna!“ vyprskl polekaně trpaslík.

„Hej, ty potvoro plesnivá, polez ven z brlohu a utkej se se mnou, jako rovný s rovným!“ hulákal hrdě trpaslík Hergot do otvoru ve skále. „Polez ven, povidám!“ zařval a srazil jakousi nevkusnou kamennou sochu, co stála hned vedle, až se roztříštila o zem. Zevnitř sluje se ozvalo hromové zaburácení. Hergot měl pocit, jako by se celá hora pohnula. Ještě párkrát zakřičel a schoval se za veliký balvan.

S hřmotem se ven sunul pořádně velký drak. Sotva však vystrčil hlavu, skočil na něj ze skály Welt a přes oči mu přehodil volskou kůži potřenou smolou. Obratně se vyhnul pařátu a seskočil ze vzpínajícího se draka.

Hergot neváhal, přiskočil a ťal. Drak zařval. Trpaslík se jakoby mimochodem shýbl pro uťatý dračí malíček.

„Tak se na ně musí, na bazilišky smradlavý,“ prohlásil vítězně. „Mizíme!“

Hergot s Weltem se škrábali po příkrém skalisku a funěli jako staří bejci. Ani na plošině se nemohli pořádně nadechnout, protože se všude válela oblaka kouře. Uprostřed toho dýmu stála Taurea. Obrovská „žena“ s ještě větším poprsím byla shrbená nad jakýmsi oltářem, podupávala kopyty, houpala ocasem a kroutila hlavou, z níž vyrůstaly dva nepřehlédnutelné rohy. Bučela a mručela ve svém zaříkávání, přičemž porcovala obětního berana. Jakmile je uslyšela, odfrkla si a houpavým krokem se přihrnula až k nim.

„Thák, có. Nášli jsté muého múže?“

„No, ne tak úplně,“ zašklebil se Hergot a vytáhl z torny uražený roh.

„Chlapi, věřte mně, že můj otec se tomu krabisku postavil. V pravé štít a v levé tuhletu sekeru. Ještě je na ní od tehdá zub,“ vyzdvihoval Hergot významně svou zbraň. „Ta příšera vylezla z moře a jakože tátu sežere. Na naší rodině už si kdekdo vylámal zuby, ale klepeta ještě nikdo nezkoušel. A tak táta zařval, jak on to uměl, a hrr na tu bestii. A jak jde o krk, to se trpaslík nedá. Potvora se rozeběhla a bác!“ praštil Hergot do stolu. „Ležela mrtvá na zemi. Z jejích noh pak postavil táta Genderunovi svatyni. Z hřbetu si nechal udělat zbroj a z klepet necky. Oči se namlely do polívky a bábiných lektvarů a vůbec, co vám budu povídat – maso sežrali.“

„Strčili mě do jakési smradlavé díry, do ruky jsem dostal klacek a prý abych bojoval. Než jsem jim stačil zanadávat, otevřela se vrata a z nich vyběh obří klepetnatec – rak velký jak kůň a na zadku žihadlo jak tuhleten tesák. Utéct se nedalo, všude kolem na nás čučeli a řvali: „Bojuj!“ A já, jakože jsem nějaký chlap, jsem si plivl do dlaní a šel na něj.

Chvíli jsem ho mydlil klackem, ale pak mě ta mrcha chytila svým klepetiskem přímo za prdel. Ještě tam mám jizvu, divejte…To už mi došla trpělivost. Sebral jsem největší balvan, co se tam válel, a mlasknul mu ho na hlavu. Křuplo to vážně pěkně, ještě chvíli bodal ocasem do země, ale pak hned vytuhl.“

„A když jsi vyhrál, to tě pak pustili, Hergote?“

„No, to zrovna ne, ale davy šílely.“

Ptal ses mě, jestli tu pohřbíváme i někoho jiného než lidi. Vzpomněl jsem si teď na velmi zvláštní příběh,“ řekl hrobník, když se přehoupla půlnoc. „Je to příběh stromu,“ ztišil hlas, aby dodal vážnost své řeči, a ukázal na tři útlé břízky nedbale stojící mezi hroby.

Daniel se mračil a oči se mu klížily únavou – už také nebyl z nejmladších. Mraky houstly a s nimi i tma kolem. Jako malý se Daniel bál tmy, ale teď už znal horší věci, z kterých je třeba mít strach.

„Před stovkami let vyklíčil ve Vlčím lese pod Dračí skálou malý stromek. Kdo by kdy věřil, že z něj vyroste mohutný dub. Byl to zvláštní dub, měl duši.“

„Stromy nemají duši.“

„Vážně?“ popřel hrobník Danielova slova. „Tenhle duši měl. Stál tam pod tou Dračí skálou tři sta let a posledních dvě stě strašně toužil urvat se z kořenů a udělat krok. Jen jeden jediný krok ze skalního stínu a konečně spatřit celé slunce. Dal by cokoliv za ten jeden krok. Nevím, který ďas to dokázal, ale ten strom ožil. Vytrhl kořeny ze země a šel, kam ho napadlo.“

Hrobník se v chůzi na chvíli odmlčel.

„Co se s ním pak stalo?“ ptal se Daniel jako malé dítě.

„Pamatuješ na ten velký lesní požár?“ zastavil se jeho průvodce a posvítil lucernou na pokroucený strom opřený o stěnu márnice.

„Pamatuji,“ přejel prsty Daniel po zuhelnatělém dřevě, jež bylo černější než noc. Ten obrovský mrtvý strom tam stál sám, kolem něj nebyl jediný hrob.

„Nejsmutnější je, že ta skála by ho před ohněm uchránila,“ povzdechl si hrobník.

„Určitě to ale stálo za to.“

Je mi ho trochu líto,“ nemohl Daniel odtrhnout oči od shořelého stromu. „Byl jsem u toho, když hořel les. Bylo to vážně zlých třináct dní.“

„Lidé to říkají,“ potvrdil hrobník a jeho oči upjatě sledovaly plamen v lucerně.

„Pamatuji si jako dnes na ten kouř, jak štípal v očích. Nebe bylo černé a k nohám nám padali zadušení ptáci. Všechna zvířata prchala pryč. Slyšel jsem jejich bolestné hlasy a viděl jejich mrtvoly. Tady leží stovky lidí, ale tehdy v té černé pláni zemřely tisíce živočichů. Většině lidí se podařilo utéct, ale zvěř hynula po celých stádech.“

„Tak to se divím, jsi první, od koho slyším, že ten požár přežil.“

„Vím to. Šli jsme s Quentinem po lidech z obětišť. Ve Vlčím lese se před požárem prováděly rituály se zvířecí krví. Pronásledovali jsme čarodějníky, ale skoro všichni uprchli. Od té doby se nejspíš skrývají, nebo s nimi inkvizice zatočila, ale ohnivému peklu ve Vlčím lese určitě unikli. Někdo totiž obnovil po požáru většinu obětišť.“

„Ale dnes už je Vlčí les zase zelený, ne?“ obrátil list hrobník.

„Ano, začalo to všechno nanovo.“

Zbroj na Jaroslavově hrudi se blyštila ve světle vycházejícího slunce. Po ohnivé čepeli jeho meče tančily neuhasínající plameny, pěstní štítek vrhal odlesky a on stál hrdě před dračí skálou. Dýchal klidně, srdce mu tlouklo pomalu. Najednou se země zachvěla a on uslyšel pronikavé syčení.

Jaroslav věděl, co ho čeká, a byl připraven. Otočil se, aby uhnul před prvním útokem. Tříhlavá saň se na něj bez varování vrhla, krky se jí napínaly a čelisti skřípaly. Každému by se z dračího syčení rozklepala kolena, ale Jaroslav se nikdy nebál.

Uskočil, kryl mečem, přebral štítkem dračí krk a ťal. Saň zavyla, vytryskl gejzír krve a napůl uťatá hlava se zmítala v bolestech.

Dvě zbylé hlavy poděšeně zaváhaly a ohnivý meč dokončil svédílo. Plameny oddělily hlavu od těla a spálily ránu na uhel, až se krev zastavila.

Dva úhyby, prázdný úder – chyba. Jeden chřtán mu sevřel bok a prasklý plech se Jaroslavovi zařízl do břicha. Druhá hlava mu rozžvýkala štítek a jala se ukousnout mu lebku. Rytíř se nevzdával, obouruč sekl po čenichu, skrčil se a jednou ranou uťal hydří temeno.

Saň sotva stála na nohou, její poslední hlava se houpala přikrčená před ním a vyčkávala. Jaroslav neváhal, protože mdlobypřicházely. Meč pročísl vzduch a plameny se dotkly zelené kůže.

Ukápla však jen jedna kapka hydří krve. Meč stál u dračího krku a neprošel skrz.

„Proč?“ zasyčela hydra, že jí sotva bylo rozumět. „Proč jsi nedoťal?“

„Nechám tě žít,“ oznámil jí udýchaný Jaroslav, „abys poznala bolest samoty a pochopila ty, jimž jsi vzala rodinu.“

„Draku, splnil jsem vše, co jsi žádal. Nyní mi svěř tajemství, po kterém toužím. Jak najdu živou vodu?“ prosil Jaroslav a jeho hlas se tříštil o vodopád. Černá tůň vyvrhla spoustu bublin, pára z padající vody se rozestoupila. Poznal dobře dračí hlavu, jež se vynořila nad hladinu.

„Řekni mi prosím tajemství vody, která dává život,“ požádal opět zamračeného draka.

„Nechal jsem tě spatřit smrt ve vlnách a viděl jsi sžíravé sucho. Viděl jsi, jak déšť zvlažuje žíznivá pole, jak děti chodí k potoku pít, jak orel loví ryby v jezeře. To vše jsi zhlédl a stále nevíš, jak každá kapka vody dává život?“

„Dávno tě zatratili a opovrhli tebou,“ řekla svraštělá ústa.

Neviděl tvář – bál se podívat. Jeho oči těkaly po zemi cely, vzduch byl cítit plísní. Tvrdili mu, že láska vždy zvítězí. Už té lži nevěřil.

Nikdy dřív neměl strach o svůj život, ale dnes se bál smrti, protože miloval.

Jaroslav se prosebně podíval do zakalených očí. Bezertá ústa se jen ledově usmála. Pak postava zmizela a dveře bouchly.

Noc již notně pokročila, mraky se semkly a zatemnily oblohu. Měsíc už nesvítil a vzduch byl vlhký.

„Ti, co tu leží, mají štěstí,“ řekl Daniel sotva slyšitelně ahrobník se klidně usmíval. „Jejich blízcí mohou přijít a uctít jejich hrob. Můj bratr takové štěstí nemá.“

„Jak to?“

„Nikdo neví, kde je jeho hrob.“

„Třeba je někde tady,“ poznamenal konejšivě hrobník a máchl lucernou.

„Ne, není. Snažil jsem se jej hledat, jak jsem uměl. Hledal jsem i, jak ty říkáš – v příbězích. Ale nikde jsem nenašel. Je už dlouho mrtvý. Pátral jsem i po jeho mrtvém těle, ale…“ Daniel si v hlavě přehrál spoustu cest v duševním světě, po kterých šel, aby našel svého bratra. Všechny vazby, na něž za celý život narazil, byly slepé. Napůl se s bratrovou smrtí už smířil, ale čím byl starší, tím víc si uvědomoval, jak mu bratr chybí.

„A řekneš mi, co se mu stalo?“ byl hrobník dychtivý po novém příběhu.

Daniel chvíli mlčel a žmoulal v ruce březový list. Pak začal:„Byli jsme mladí a plní odvahy a touhy po svých příbězích. Všechna ta kouzla světa na nás venku čekala. Našli jsme tajemnou jeskyni na řece, postavili jsme vor a vydali se ze zvědavosti za dobrodružstvím. Nevím, co jsme tam tehdy chtěli najít, ale určitě jsme to nenašli. Proud zdivočel a vtáhl nás hluboko do skály. Hnal nás dlouho a stále sílil. Cítil jsem se tehdy jako hrdina, byl jsem hrdý na svou odvahu. Avšak jen do chvíle, kdy něco vyskočilo z vody a strhlo to mého bratra. Hladina se nad ním zavřela, a než jsem stačil jen zavolat, peřej mne odnesla. Utopil se.“

V dálce zazněl hrom a rozpršelo se. Těžké kapky stékaly po náhrobcích a máčely životem poznamenanou Danielovu tvář.

„Když bratr zemřel, začal mi nový život.“

Pršelo do noci a hrobník s Danielem seděli mlčky na kamenném hrobě.

„Věříte, hrobníku, na zmrtvýchvstání?“ myslel Daniel pořád na svého bratra. Sám věděl, jak to se smrtí chodí, ale chtěl znát hrobníkův názor. Přeci jen viděl svět jinak.

„Ano.“

„Stává se tu často, že se nějaký mrtvý probudí?“

„To ne, hlína je tu těžká, z té se jen tak někdo nevyhrabe. Na mém hřbitově je bezpečno – obzvláště za deště.“

„Neříkejte mi, že tady není žádná neklidná duše, která by rušila spánek ostatních. Znám svět duší a vím, jak je nebezpečný.“

„Několik jich tu je, ale ne mnoho. Když už jsi to nakousl, je tu jedna zvláště pro tebe zajímavá. Na začátku jsem ti vyprávěl o Richardu Curshettovi, Wilhelmově příteli. To on má teď pod palcem místní inkvizici. Před půl rokem nařídil zvláštní popravu – Zamčení duše.

Jeden chudák byl odsouzen k věčnému utrpení.

Jeho tělo už jsem zakopal, ale duše trpí. Richard si na to pozval odborníky, aby byl trest správně proveden.“

„Kde je ten hrob?“ zajímal se Daniel.

„Támhle,“ ukázal hrobník. Daniel vstal a vydal se tím směrem. Když hrobník s lucernou doklopýtal za ním, ohmatával už Daniel hlínu kolem hrobu. Chvíli cestoval po vazbách a hledal uzly a pojítka.

„Říkal jste, že si Richard pozval odborníky,“ usmál se ironicky Daniel, „myslím, že bych tomu mrtvému mohl pomoci.“

Na každého jednou dojde, že? Když jsem byl mladý, přemýšlel jsem, že budu žít věčně. Nebudu,“ začal po chvíli opět Daniel.

Dnes v noci se dozvěděl víc pravd, než mohl vůbec čekat, a to nebyl z nejmladších. Poznal v životě mnoho věcí, a přesto pro něj byla dnešní noc na hřbitově jedinečná.

„Od toho jsem tu pak já. Se smrtí nikdo nic nenadělá. Měl by dbát na to, aby prožil pořádný příběh, abychom si my měli o čem vyprávět. Dokud se tvůj příběh vypráví, doopravdy nikdy neumřeš. A mně můžeš věřit, protože já o tom něco vím.“

„Vyprávíme si tu už dlouho, a ještě jsem se nepředstavil.

Jsem Daniel Sath.

Jak se jmenujete vy?“

„A sejde na tom?“ vrátil otázku hrobník.

Daniel zapřemýšlel a chápavě se pousmál. Ze zvědavosti jen tak prošel hrobníkovy vazby.

Jedna silná vazba vedla k tetování na pravé ruce. THOMAS – říkal vytetovaný nápis.

„Thomasi?“ zeptal se Daniel.

„Thomas Khan, těší mě,“ usmál se hrobník.

„Ten Thomas Khan?“ divil se Daniel. „Znám váš příběh.“

„Ano, ale můj příběh je už starý,“ usmál se hrobník. „Jak jsem řekl, byl jsem na druhé straně. Vím, co to znamená zemřít, a vím, jak cenné jsou příběhy lidských životů.“

„Musel jste toho také hodně prožít.“ Daniel si v duchu přehrával, co o jeho příběhu věděl. Vzpomněl si na Agátu, ale nenašel odvahu se na ni zeptat. Vždyť teď už to bylo jedno.

„Víš, Danieli, dostal jsem druhou možnost žít a od té doby jsem svůj čas zazdil tady, zkoumáním cizích příběhů, místo toho, abych prožíval život jako ty.“

Hučící voda nezastavitelně hnala vor jeskynním tunelem stále hlouběji a hlouběji. Pochodeň sotva stačila osvětlit svázané klády, natož aby Daniel a Vilém viděli, kam se plaví.

Najednou se voda zavlnila a vor se zakymácel. Daniel se polekaně otočil na svého bratra, ale nestačil zareagovat dřív, než cosi strhlo Viléma do vody. Hladina se zavřela, výkřik utichl a pochodeň zasyčela.

Prchali, seč jim síly stačily. Dveře ve stěnách bouchaly a chodby se proplétaly. Ozvěna nelidského hlasu je pronásledovala. Stěny byly stále tmavší a tísnivější. Ozval se řev a Daniel s Orinem se otočili. Nezastavili se však a takřka bez dechu zády rozrazili další dveře. Vpadli do jídelny a východ se zabouchl. Podívali se na sebe, oči strachem vytřeštěné. Dveře už nešly znovu otevřít. „Dobrou chuť!“ vyděsil je ďábelský hlas znějící odevšad. Orin přelétl pohledem jídelní stůl. Na něm bylo prostřeno. Z mis, talířů a konvic však vylézali obrovští nechutní červi.

Orin rozčísl mlhu a nahlas promluvil: „Prosím tě, vydej nám své tajemství.“

„A proč myslíte, že nějaké schovávám?“ zeptal se ledově obr.

„Protože mlhy vždycky skrývají tajemství,“ chtěl působit rozumně Daniel.

„Pravda, ale tajemství lidem nepřísluší. Vždy zneužijí jejich moc.“

„Nejsme takoví,“ opáčil nejistě Orin.

„Víte, naučil jsem se příliš mnoho ze svých chyb, abych vám nyní mohl uvěřit,“ odmítl je obr, mávnul rukou a jakoby nic zmizel v mlze.

Quentin s četnými šrámy dorazil trolla. Pro jistotu mu ještě odťal hlavu, pak si utřel pot z čela a snažil se popadnout dech. Trollí tělo se pohnulo, jeho kůže zapraskala a na mnoha místech se roztrhla jako plátno. Spousta malých trollů se sápala z mrtvoly ven. Quentin se napřáhl, ale než dosekl, sežehl mrtvou i trollí spratky Danielův kouzelný oheň.

„Ten nám dal,“ prohlásil Orin. Bahno kolem nich zabublalo a pomalými pohyby se z něj zvedla vzteklá trollí tlupa.

Daniel s Orinem zatemnili místnost. Quentin se stříbrnou lžící za zády rozrazil poslední možný východ.

„Do háje!“ zaklel, když se před ním rozevřel prosvětlený zrcadlový sál.

Daniel stál opřený o skálu a prsty křečovitě tlačil do kamene. Z čela se mu řinul pot a před očima se mu zatmívalo námahou. Quentin s Orinem obíhali černou stvůru a z jejich potřísněných štítů šel dým. Orin vykřikl – černý jazyk jej šlehl do tváře. Daniela ten výkřik donutil ještě víc se soustředit. Zabral za všechny uzly ve své mysli a zhroutil se na zem.

Černá stvůra se najednou zastavila a rozpadla se ve spršce svého slizu. Orin se otočil a přispěchal podepřít svého přítele.

„Tos byl ty?“ podíval se na hromadu černého hnusu.

„Poslechla, mrcha…“ vydechl Daniel a omdlel.

„Vrať mu jeho stín!“ zakřičel Quentin tónem, kterému není radno odporovat.

„Chh, nemochu,“ řekl ztěžklý hlas. Černá postava, jíž patřil, se zvedla ze svého trůnu, z nějž se ustavičně vylévala mlha. Svět kolem nich byl smutný. Okolní šeď prolínaná bílou párou a černými pavučinami působila velmi tísnivě, a přestože bylo kolem šero, oči je pálily.

Po chvíli ticha se Quentin podíval na bezvládné tělo svého přítele a zařval podruhé: „Ty černá zrůdo, nepokoušej mou trpělivost!“

„Chh, nemochu, muchím ch něchecho chít. Oba umíráme, kdo má chtín, přechije. Já mám chtín, já budu chít.“

„Ne dlouho!“ vyprskl Quentin.

„A co kdybys šel s námi,“ ozval se Daniel. „Vrátíš mu jeho stín a budeš žít v něm. Odejdeš z těchto míst a poznáš nový svět. A je-li v tobě alespoň kousek dobra, splatíš Orinovi svůj dluh.“

„Chh,“ zasípala postava. V tu ránu se Orin probral a zalapal po dechu…

Nakonec Daniel otevřel cestu a všichni se probudili z transu.

Noc už se chýlila ke konci a oba byli notně unaveni. Mraky už vítr rozfoukal a přinesl ranní chlad. Blížil se úsvit. Oba seděli na studeném hrobě, od úst jim šla pára a hleděli na vyhasínající hvězdy. Měsíc, ten už dávno zašel. Hroby byly tiché a na břízách už se drželo jen pár posledních lístků. Daniel měl hlavu skloněnou a mokré vlasy mu visely do obličeje.

„Jak tě tak pozoruji, ty tu nejsi kvůli příběhům, co?“ rozčísl ticho Thomas.

„Ne…“ pokývl hlavou Daniel a na chvíli se odmlčel. „Přišel jsem, abych si vybral místo pro svou hrobku.“

„A vybral sis?“ řekl klidně hrobník.

„Ano. Spočinu támhle pod tím spáleným stromem,“ ukázal Daniel do tmy.

„To je dobré místo,“ usmál se Thomas. „Pověz mi, proč si vlastně vybíráš hrob? Nějaká nemoc z toho tvého přízračného světa?“

„Ne, jed,“ ušklíbl se Daniel a odhalil poraněnou levici.

Pak bylo chvíli ticho. Daniel se díval na východ a opět pocítil tu vůni lidských příběhů. Když nakonec vyšlo slunce, jeden z nich skončil.

„Hodně jsem tě dnes v noci poznal, Danieli. Tvůj příběh je jedním z těch krásnějších, co tady mezi kameny spí,“ řekl Thomas a začal kopat.